Dobře strávené Hodiny
7. 04. 2004, 17:50 · Ze života
Máte smůlu, tohle je můj blog, a tak tu nebudou jen IT věci :) Včera jsem viděl film, který mě za poslední dobu oslovil asi nejvíc – Hodiny. Já vím že už se hrají dlouho a že získaly Oskary a další ceny, ale dostal jsem se na ně až teď. Rozvalen na pohovce v předposlední řadě Aera jsem byl dvě hodiny doslova uchvácen.
“Hodinama” sem dohnal jeden z restů – když běžely v kinech premiérově, tak jsem to nějak nestihl, tak zaplať pánbů za Aero a jeho fakt vychytaný program (doufám že zvládnu se tam dostat i na Annie Hallovou v rámci dozvuků Projektu 100 – protože chodím do kina tak jednou týdně a na televizi se nedívám, tak sem tuhle klasiku od Allena ještě neviděl). Mimochodem, pokud vás deptají ceny vstupenek v multiplexech, tak ceny 70 až 100 Kč (například na premiérového Kill Billa 2) jsou příznivé, stejně tak ceny nápojů a zakusovadel, které je možné si vzít sebou do sálu (jen pozor ať si nepřerazíte nohu o kovové stojánky na nápoje). Je to takový protipól Slovanskému domu, kde se ceny vstupenek vyšplhaly až na naprosto nepochopitelné částky.
Hodiny (Hours – link na IMDB) jsou film, na který se asi nezapomíná (jakože u řady filmů není problém zapomenout název a děj krátce po odchodu ze sálu). Mírně zmatená slečna před představením vychválila především stejnojmennou knižní předlohu Michaela Cunninghama, ovšem ani bez dobrého scénáře a režie (pachatelé viz IMDB) by se dílko nezdařilo – myslím, že nemalý podíl má i hudba od mého oblíbence Philipa Glasse. Herecké obsazení je špičkové, jak jmény, tak výsledným dojmem.
Příběh je relativně propletený, v třech časových rovinách vypráví jeden den života tří žen, které nějakým způsobem ovlivnila kniha “Paní Dallowayová” a také (něčí) sebevražda, pričemž jednou z žen v příběhu je i sama autorka této knihy, Virginia Woolfová – pan Cunningham si tuto autorku evidentně velice oblíbil. Příběhy samy o sobě jsou zajímavé, ale propojení jím dává sílu a především dobrou “pointu”. Prolínání všech časových rovin je velmi efektní a děje se doplňují, byť se jedná o odstup 80 let, naprosto dokonalá je podle mě úvodní sekvence rána oněch tří žen, kdy se střihy rychle střídají a doplňují – s magickým Glassovým doprovodem.
Co je však na filmu asi nejdůležitější, je jeho vyznění, či myšlenka, chcete-li – a ta je podle mě dost silná a “zásadní”. Život je přesně takový jaký si ho uděláte a je nutné ho žít především s odpovědností vůči sobě samým, ale i s vědomím odpovědnosti vůči ostatním. Ač se to může zdát být triviální a jednoduchá věc, i film sám ukazuje, jak snadno lze spadnout do něčeho, co v člověku ubíjí jeho podstatu – něčí sen o šťastném manželství, či nutnost ospravedlnit si nějak svůj “ubohý” vlastní život. Asi proto na některé lidi film působí depresivně, protože se v něm vidí – to že zbytečně obětují část vlastního “já” tomu, aby splnili něčí představy, nároky, či se jen “obětují” zcela dobrovolně, protože nemají třeba sílu na to, aby si poradili sami se sebou. Škoda jen, že film nemá takovou moc, aby byl více než inspirací – asi nad tím člověk, který se v něm “najde”, bude chvíli více přemýšlet, ale vzpomínka rychle vyvane a síla na to, vzít vlastní život do vlastních rukou nezbude. Pro mě je tedy film i přes místy tragický vývoj především oslavou života – být dost silný na to, žít si ho podle sebe…. a asi jen ti nejsilnější také dokážou i odejít ze života tehdy, když je k tomu _správný_ čas.
Omlouvám se pokud se vám zdají mé úvahy plytké a prázdné, ale vždy mě mrzí, když zjišťuji, že někteří lidé mně blízcí si i přes své schopnosti a um nedokáží poradit se svým vlastním životem a trápí se tím. Jeden film jim ale asi opravdu život nezmění.
— KevSpa 7.4.2004 19:25 #
— Milan 8.4.2004 15:12 #
— catt 8.4.2004 19:35 #
— MaLer 9.4.2004 04:10 #