Hannover konečně jinak, než jen na CeBitu
14. 06. 2007, 0:54 · Ze života
S trochou zpoždění sem házím textík a fotky z pracovní cesty/výletu do Hannoveru. Njn, resty :)
Zpožděný let je ideální příležitost na klidné psaní... a tak sedím na letišti v Hannoveru a sepíšu si pár posledních dní... Neočekávejte nic víc, než plkání na téma kde jsem byl a jak se mi tam líbilo :). Bohužel k psaní mám víc času, než jsem předpokládal – původně jsme měli být v 20:30 v Praze, ovšem v době, kdy jsme měli odlétat z HAJ se právě odlepilo naše letadlo od dráhy v PRG. Takže si těžko zajdu na klidnou večeři, budu rád, když doma budu v půl dvanácté. Většina spolucestujících měla podle všeho letět někam dál přes Prahu, tak možná budu mít ATRko jen pro sebe :).
Do Hannoveru jsem se v minulosti dostal už několikrát, samozřejmě kvůli CeBitu. To znamená, že jsem důkladně poznal výstaviště a hotel (obvykle 40-60 km za Hannoverem). A tak jsem si školení jednoho z našich dodavatelů o trochu prodloužil, on ostatně v den, kdy končilo, žádný rozumný cenově dostupný let do Prahy prostě nebyl – někdy je levnější zůstat o něco déle, než zbytečně draze letět dřív.
Vstávat v půl šesté je pro mě vražedné, nakonec jsem dorazil na Ruzyni asi 40 minut před plánovaným odletem, dlouhou frontu na odbavení všech možný letů ČSA jsem pro jistotu brutálně předběhl (známá co dělá pro ČSA na check-inu mě varovala, že končí právě 40 minut před odletem :). Zapomněl jsem, že na novém terminálu je bezpečnostní odbavení společné pro celý terminál hned za pasovkou, takže jsem musel mléko k snídani do sebe nalít během chvilky. Bus nás odvezl k ATR72, neboť tímto (a ještě menšími) turbovrtulovým zázrakem ČSA létají na krátké málo obsazené tratě. Sedadlo 05A mi zabezpečilo naprosto dokonalý výhled na jednu ze zmíněných turbovrtulí – seděl jsem prostě vedle ní. Jelikož ani po roztočení nezačaly odletovat lopatky vrtule a já jsem tedy žil, uklidnil jsem se, ale ve vzduchu si stejně raději sednul dozadu – randál je to náramný, vzadu bylo mnohem klidněji. Zde musím pochválit svá sluchátka Senheiser CX 300, hluk letadla příjemně utlumily a nemusel jsem ani zvyšovat hlasitost – jako kdybych jel v pražské MHD :). Jinak jediný viditelný rozdíl mezi ekonomickou a business třídou je v letadélku ATR taková modrá látková přepážka nad jednou řadou sedadel, jinak nic. A možná ten jeden cestující dostal housku, kde měl tři a ne jen dva plátky salámu.
Nehledě na statistiky (nebezpečnější než samotný let je jízda autem na letiště), určitého pocitu “dyť to může spadnout!” se člověk asi prostě nezbaví. Ten byl tentokrát poměrně silný při přistávání, kdy si vítr s letadlem docela pohrával, ale na dráhu jsme se trefili. Jak mi posléze vysvětlili další účastnici školení ze severských zemí, u nich se létá za podstatně divočejších podmínek (“přistání skoro bokem”), takže holt nesmím zveličovat. Ale když ty obavy, že se to trefí na dráhu špatně, tu prostě jsou :).
Místo školení bylo zvoleno rafinovaně – Holiday Inn 200 m od letiště, takže největší problém bylo najít, kde na mě bude čekat hotelový mikrobus (sice 200 m, ale přes x silnic). Protože jsem vstával po páté a na místě byl brzo, po chvíli váhání jsem vzal zavděk jediným volným pokojem (kuřácký) a zalomil to ještě na chvíli do postele. Mimochodem, očekával jsem nikotinem vyuzenou špeluňku, ale kdyby mě na to neupozornili, nepoznal bych to. Na monotónní hluk (klimatizace baráku?) mě bohužel neupozornili – jak se hodilo, že sebou už několik let vozím pro jistotu špunty do uší :). Budu si muset pořídit do zásoby nové, naposledy jsem je předtím použil před lety v nemocnici, kde jeden spolupacoš chrápal jak motorová pila a nezabralo by na něj ani mlaskání zkušeného kočí.
Docela mě pobavil hotelový bazének – udělal jsem tři tempa a odřel si kolena :). Po chvíli simulování lachatana na mělčině jsem to vzdal a šel si užívat vany – dokud jsem nezačal bydlet v bytě se sprchovým koutem, netušil jsem, jak mi vana bude chybět.
Počasí v Hannoveru bylo 10-13. května ukázkově dubnové – přeháňky se střídaly se sluníčkem v relativně krátkých intervalech (cca 20 minut…). Samozřejmě když jsem se chystal vyrazit z hotelu do města do druhého hotelu, začalo lejt jak z konve, ovšem do S-bahnu se dá z letiště dostat suchou nohou (hotel shuttle included :). A ve městě po 15 minutách jízdy vláčku už nepršelo.
Podle mapky jsem doklopýtal k dalšímu hotelu, který jsem si vybral z kategorie “levná noclehárna”. Docela zajímavý zážitek v řadě směrů. Hotýlek provozovala asi nějaká jugoslávská rodina, bohužel neuměli moc anglicky (ale jeden jejich známý uměl česky…). Podle charakteristické vůně byl celý baráček nedávno renovován, a docela příjemně zařízen (jednoduše, ale v podstatě vkusně). Potěšila rozměrná koupelna s vanou (s oknem přes celou šířku delší stěny – naštěstí jen průsvitným, ne průhledným) a TV s DVD a satelitní televizi (1400 programů včetně ČT24), zklamal internet – na booking serveru hotel inzeroval WiFi zdarma, v tomto směru se mi dostalo omluvy, že bohužel ještě není... :(. Snídaně byla v restauraci za rohem, což byla pěkná procházka za ranního sluníčka, v dešti by mi to tak pěkné nepřišlo… Inu, chtěl jsem něco jiného než obvyklý Ibis a podobně, tak jsem měl něco jiného :). Rozhodně to bylo příjemné a tiché místo, jen mělo svá “špecifiká” :).
Hannover mě při procházení překvapil několika věcmi – zaprvé je to velice zelené město, které je prošpikované parky a lesy, na čemž má asi výrazný podíl to, že Hannover vznikl sloučením několika městeček, mezi kterými zbyla spousta zeleně. Zadruhé je to ráj pro cyklisty, protože město je zcela placaté a na širokých ulicích jsou všude samostatné stezky pro cyklisty. Kolo potkáte doslova na každém druhém kroku, většinou šunky, o které by si tady nikdo kolo nepřel – bez přehazovačky, v různém stupni stáří. Ovšem jelikož prostě nemají kopce, nepotřebují přehazovačky, a na běžnou dopravu po městě stačí běžné kolo. K tomu se nemusí bát ho nechat někde na ulici, kdo by kradl takovou šunku, že. Sen pražského cyklisty, který se většinu času bojí, kde ho který idiot smete. Mimochodem, preference cyklistiky jde tak daleko, že vybrané jednosměrky jsou označené z obou stran výjimkou pro cyklisty, kteří mohou projíždět i v protisměru. A helmu jsem viděl u jednoho “profi” cyklistu, jinak všichni bez – v Praze si opět nikdo rozumný netroufne vyjet bez helmy.
A dál mě překvapilo, jak živé město (v centru) to je. Má něco přes půl milionu obyvatel, chvílemi jsem měl pocit, že jsou v centru všichni najednou (zatímco střed Prahy je narvaný turisty, tohle byli místní). Všichni korzovali, nakupovali v oblíbených Kaufhofech a Karstadech na hlavních třídách a především na promenádě procházející hlavním nádražím. To je zcela průchozí a mezi schody k perónům jsou tuny různých obchůdků s jidlem, knížkami, kosmetikou, kadeřnictví, prostě co vás napadne. K tomu je tu ještě jedno patro obchodů, které začíná daleko před nádražím (uprostřed ulice je ještě jedna ulice, jen užší a o patro níž) – od stanice metra Kröpke se dá projít “podzemní” promenádou plnou obchodů až daleko za hlavní nádraží. Ukázkové oživení nádraží a perfektní zapojení do života města – na nádraží se nechodí jen kvůli dopravě, ale za nákupy, zábavou. Mimochodem, alespoň na nádraží byla otevřená sámoška i v neděli – omezení otevírací doby se sice uvolnilo (a tak mnoho obchodů inzerovalo novou otevírací dobu ve všední dny do 22. hodin), ale neděle se světí silně a mimo nádraží bylo otevřeno minimum provozoven. A překvapilo mě, že jsem si všiml pouze diskontů, žádné klasické německé sámošky…
Zajal mě místní U-Bahn. Jsem zvyklý na to, že metro v řadě měst střídavě mizí pod povrchem a znovu se objevuje – například Berlín, Vídeň, Paříž. Ovšem tam všude jezdí po vlastním svršku, zcela odděleném od běžných komunikací (už jen kvůli bezpečnosti, neboť tam je napájení obvykle realizováno ze speciální “koleje”). V Hannoveru mají takovou metrotramvaj. Jsou to obousměrně vozy (se dveřmi na obou stranách), napájené z trolejí, ovšem jsou to trochu chameleóni – linka si vesele jede po vozovce jako obyčejná tramvaj, a najednou šup, zmizí pod zem, aby se na druhé straně města zase objevila. Nejlepší je, že se značení tramvají a “metrotramvají” nijak neliší, a tak na oficiální mapce linek je u hlavního nádraží nakreslená celá řada čísel, ovšem na povrchu staví jen dvě – další je nutné hledat pod zemí (naštěstí jiné mapky tento rozdíl respektují). A docela zajímavě se vyrovnali s nízkopodlažností – tam, kde to je potřeba/je to možné, je prostě zvýšený nástupní ostrůvek. “Vchod” do tramvaje se totiž upraví podle toho, u jaké zastávky zastaví. Buď se sklopí část podlahy u dveří a vytvoří schůdky k vozovce, nebo se nastupuje přímo z úrovně podlahy tramvaje (v podzemních zastávkách a u pouličních perónů). Podobné řešení by mohlo být ideální pro pražské “Déčko”.
Všimli jste si, že se začalo diskutovat o zálohování plastikových lahví, aby se motivovalo k jejich vracení do oběhu a znovunaplnění? Jak odhaduji českou povahu, o všem se bude pekelně dlouho kafrat a parlament stejně podlehne tlakům lobby (viz mnohaleté dohadování kolem zákazu kouření v hospodách – v tomto případě skutečně nevěřím volné ruce trhu a jsem všemi deseti za zákaz kouření všude tam, kde nelze oddělit kuřáky od nekuřáků “hardwarově”; a kecy o odlivu zákazníků jsou, jak dokazují zkušenosti jiných státu, skutečně jen kecy). V Německu to už realizovali. Při prodeji nápoje v plastové láhvi zaplatíte 25 centů zálohu (7 Kč!) a pak láhev někde vrátíte a peníze dostanete zpět. V Penny Marktu měli u každé pokladny gigantickou krabici, do které lahve hází. Jinak se záloha neplatí na všechny lahve, právě v Penny jsem si koupil džus v plastu, který byl bez zálohy – ovšem proč to tak bylo nevím.
V oblasti památek toho není v Hannoveru tak moc k vidění, město bylo podobně jako řada jiných za války vybombardované, pozůstatky jednoho kostela bez střechy jsou ve městě ponechány. Městem prochází červená “vyhlídková” linka pro turisty – tlustá červená čára nakreslená uprostřed chodníku :). Je tu několik muzeí, ale neměl jsem moc náladu, takže jsem žádné nenavštívil. Zato velká zahrada (Herrenhausen Garten) s řadou fontánek (včetně jedné obrfontány, stříkající 48 m vysoko) a spoustou různých stylových “minizahrad” se mi moc líbila.
Návrat zpátky do Prahy byl bohužel trochu divočejší, než jsem doufal – letadlo mělo nejdřív psané zpoždění 30 minut, pak bylo ohlášeno, že se odkládá na “později”. Jak se ukázalo, z Prahy letadlo odletělo až 19:15, tedy když už mělo odlétat z Hannoveru. Jak jsem vytáhl z letušky, v Praze se už při rolování na start zjistily problémy s klimatizací, takže cestující vystoupili, letadlo opravili a až pak se letělo. Kdo si vzpomene na pád letadla Helios Air, ví, že s porouchanou klimatizací není žádná sranda. Takže sice jsem byl naštvaný (hlavně na bezpečností opatření, která mě připravila o zásoby pití ještě v době, kdy jsem netušil o těchto komplikacích – v gatu stála 2 Eura malá láhev pití, v odletové velká), ale nakonec bezpečnost především. A měl jsem ještě štěstí, řada lidí, kteří měli pokračovat někam dál, si musela lety přebookovat a letět například až druhý den.
Můj dojem z Hannoveru byl nakonec až překvapivě pozitivní – trochu místním závidím, hlavně to kvantum zeleně a skvělé cyklopodmínky. Kulturní vyžití sice asi nebude tak úžasné jako ve velkém městě (všiml jsem si několika diskoték, jak jsou na tom třeba kluby nevím), ale jiné věci to mohou vyvážit. Uvidíme, třeba se tam někdy odstěhuji :).
Hannover je především univerzitní město. A ty široké ulice se stezkami pro cyklisty je asi jediný kladný následek rozbombardování během WW2.
— Pepa 14.6.2007 11:31 #
hm, kdy konečně napadne i naše tvůrce pravidel, že by mohli cyklisté jezdit některými jednosměrkami v obou směrech ;-) a zbytečně nás tak nepokutovat…
— trigger 15.6.2007 00:23 #